Historie Vajnachů
Devatenácté století
Pokusy Ruska o násilnou kolonizaci probíhaly od éry šejcha Mansura až do roku 1887.
Následkem ruských kolonizačních válek došlo k obrovskému poklesu počtu vajnachského obyvatelstva z původních asi tří miliónů na méně než sto tisíc lidí.
Po faktické anexi Gruzie Ruskem v roce 1801 se urychlila výstavba gruzínské vojenské cesty jako důležité spojnice mezi Ruskem a Gruzií coby novou ruskou kolonií. Vesnice, ketré této výstavbě stály v cestě, byly vypáleny a obyvatelstvo přesídleno. Ruské války s Persií, Osmanskou říší a Napoleonem přinesly Vajnachům krátké klidné období.
V roce 1816 se stal vrchním velitelem ruských vojenských sil na Kavkaze generál Alexej Jermolov, který přišel s brutální vyhlazovací strategií. Po ovládnutí obsazeného území byla ničena historická sídla, auly srovnávány se zemí, ničena úroda na polích a přeživší horalové nedobrovolně přesídlováni do nížin.
Součástí této vyhlazovací strategie bylo budování posádkových pevností na klíčových místech, střežících přístup do hor, tzv. Sunženská linie.
V roce 1817 byla dobudována pevnost Nazraň a na středním toku řeky Sunža byla založena pevnost Pregradnyj stan. O rok později byla založena pevnost Groznaja na místě předtím zlikvidovaných aulů Kuli-Jurt, Staraja Sunža, Alchan-Ču, Džima-Čečan a Solža-Jurt (na území dnešního města Grozný se původně nacházelo celkem 20 aulů, které byly generálem Jermolovem zničeny).
Následovala výstavba dvou pevností na dagestánském území. Pevnost Vnězapnaja v roce 1819 a pevnost Burnaja v roce 1821. K otrocké práci na pevnostech bylo použito místního obyvatelstva zejména z vypálených vesnic.
Ve vesnici Dadi-jurt došlo 15. září 1819 k jedné z nejbrutálnějších carských trestných akcí. Vesnice, která patřila k nejbohatším v kraji, byla obklíčena a ostřelována. Obyvatelé včetně mnoha mladých dívek a dětí bránili vesnici a vrhali se před bajonety. Všichni muži byli zabiti. Ze 140 mladých dívek, které byly zajaty, 46 skočilo do rozbouřené řeky Těrek a strhlo přitom ruské vojáky na protest proti mučení svých blízkých carskými vojsky. Vesnice byla vypálena a srovnána se zemí. Masakr v Dadi-jurtu se stal symbolem kruté epochy Jermolovovy.
Carský důstojník generál Nikolaj Rajevskij (1771-1829) se odmítl na zločinech Jermolova podílet a napsal ministru války: „Já samojediný jsem proti zbytečným vojenským operacím zde na Kavkaze, a proto jsem nucen tuto oblast opustit. Naše jednání mi připomíná katastrofu dobývání Ameriky Španěly.“
Odmítnutí křesťanství
Nelidské praktiky Ruska vyvolávají v domorodém obyvateltvu silnou averzi vůči křesťanství, které je spojeno s ruskou krutostí. Postupně tak končí šíření křesťanství na severním Kavkaze, které doposud mělo na Vajnachy největší vliv a dochází k aktivaci a šíření islámu jako válečné ideologie.
Dagestánský Mula Mohamed z Jaraghi (1777-1838, angl. Muhammad Effendi al-Yaraghi) a první mula dagestánský Gazi-Mohamed (1795 Gimry - 1832) organizují odboj proti Rusům. Do čela odporu proti ruskému kolonialismu se staví vajnachský politik Tajmi Bibolt (1779–1832)
Tajmi Bibolt
Tajmi Bibolt (1779–1832, rusky zkomoleno: Бейбулат Таймиев, vajnachsky: Тайми Биболт) stojí v prvních třech desetiletích 19. století v čele politického a vojenského odporu Čečenců, Orstchojců a Ingušů. Jménem islámu vedl povstání v roce 1825. Svou politickou i vojenskou pozici využíval k tomu, aby zabránil zbytečnému krveprolévání. I když převzal vojenské velení, nezastavil svou diplomatickou činnost. Politická aktivita Tajmi Bibolta trvala 30 let.
K sympatizantům Tajmi Bibolta pro jeho názory, jeho boj za nezávislost a spravedlivé vztahy s Ruskem patřili Alexandr Puškin, Alexandr Gribojedov, decembristé (též děkabristé – důstojníci petrohradských pluků usilující o přeměnu despotismu na konstituční formu vlády v Rusku) a později Michail Lermontov a Lev Tolstoj.
Imám Šamil
Po smrti Tajmi Bibolta v roce 1832 přebírá vedení povstání Imám Šamil (1797-1871), který byl zvolen 3. imámem Dagestánu a imámem Čečenska. Šamilovi se podařilo vytvořit striktně organizovanou státní strukturu, ktrerá sjednotila severokavkazské národy v boji proti ruskému expanzionismu v letech 1834-1859.
Ruští okupanti byli vytlačeni z kasáren v Čečensku a Dagestánu. V roce 1845 utrpěla ruská armáda generála Voroncova katastrofální porážku od Vajnachů pod vedením Bojshara Benojského (zkomoleně rusky Baysangur Benojevskij, vajnachsky: Бенойн БойсгӀар 1794-1861).
Od roku 1847 se začala objevovat povstání proti teokracii Šamila. Přestože za krymské války v roce 1853 dodaly Anglie, Francie a Osmanská říše 56 děl a ruční zbraně, nebyla Šamilova organizace schopna dlouhodobě čelit nově příchozí ruské armádě o 240 tisíc vojácích.
V roce 1859 se Šamil vzdal a byl internován. Tento rok Rusko prohlásilo za konec rusko-kavkazských válek a začlenění Čečenska do Ruska.
Ve skutečnosti boje pokračovaly až do roku 1887. Na 750 tisíc Severokavkazanů (z toho 23 tisíce Vajnachů) bylo v tomto období vyhnáno do Osmanské říše *), kde jejich potomci žijí dodnes. Do vylidněných vesnic byli nastěhováni především Kozáci a Arméni. Na původním území zůstává méně než 100 tisíc Vajnachů. Vajnachové se tak stávají koncem 19. století ruskou kolonií.
Pozn:
*) Na území dnešního Turecka, Jordánska, Sýrie, Iráku a Izraele.